Následující text mi poslal Václav Hájek, Lhoťan, chlapík, který zpívá v mužském sboru v Ostrožské Lhotě. "Kdyby se ti tento text někdy k něčemu hodil tak Ti ho posílám. Jestli ne, tak ho vyhoď. Já ho mám pro sebe v šuplíku. Nevím jestli by takový pohled někoho zajímal, ale mě to i časem připomene příjemné pocity," připsal mi do mejlíku. Zdálo se mi škoda, kdyby tento text byl jenom v šuplíku, jsem za něj vděčný, jsme vděčný za cokoliv, co například ukáže, že v tom všelijakém mužském či ženském zpívání sborů na mnoha a mnoha místech Slovácka jde o víc než "jen" o zpívání někde na pódiu. A že i to celé slovácké hemžení, které se může zdát někomu "cizímu" divné, má svůj smysl... 

RB (A ještě bych měl dodat - videoukázku ze zpívání v Ostrožské Nové Vsi doplním, měl bych ještě napsat o tom plakátu s výzvou ČSSD na odvolání zastupitelstva, kterého jsem si všiml při odjezdu na nástěnce, ale na to už nemám čas, ať si to Novovešťané vyřeší sami mezi sebou, né?)    

PŮLDEN ŽIVOTA

Byli jsme si se sborem zazpívat. Tentokrát v „novoveských lázňách". Proč né. Máme Krasavcom oplacat. Ženské mosely zaséj oprat a nažehlit košule. Ale boty si většinů, kvůli plíživě pokračující emancipaci, už pucujem sami. Za to mohly nekeré roby jet s nama. Šak tentokrát to měly dobré. Ani řídit nemosely. Enom sa vézly. Autobusem. Ostala jim jediná starost. Hlédat nás ať nežerem moc masného a smaženého, když nám to občas nedělá dobře a moc nechlasčem aj když nám to dělá dobře.

Jelo sa v sobotu odpoledňa. Poséct trávu a ukludit seno sme moseli dopoledňa. Odpoledňa už nic. To už enom přetřít ty boty, vyhrabat nohavice a při vypravování sa rozlůčit s robů. A jesti sa nekdo stačíl při tom aj povadit, tak to stejně bylo tak trošku. A možná enom ze zvyku. Šak ani nebyl čas. Kdo nestihl prácu odbavit v sobotu do oběda, mosél erteple obhrnůt aj v nedělu. Ale to možů enom takoví, co už majů do kostela vychoděné.

Ty, co si chystajů nové bývání a zavolali si řemeslníků, nejeli zpívat vůbec. Aj když chtěli a slůbili to. Snád si zapívali aspoň při práci. Lesti enom neřvalo rádio. Aspoň, že šli v nedělu na mšu. To je také důležité. Kór, když je to příjímání. První. Svaté. Eště sa do termínu šikly aj jiné akce. Taneční složka sboru vystupovala v Popovicích. Majů tam hyperaktivní starostku přes folklór. Nešlo řéct né. Vedůcí vystůpení naštěstí stihl. Aj když před tým mosél odbavit křtiny. Až v Brně. Ale né svoje. Křtili vnučku. První. Ty, co měli pozvanů rodinu kvůli narozeninám ale dojet nestihli. Ze Lhoty. Asi, že nejél vlak. Když už bylo nachystané, tož sme sa nakonec také stavili. Dyť 45 je enom jednů za život. Zákusky na nás ostaly. Maso sežrali všecko. Ale víno vypit nestihli.  Šak majů svoje. Tož nakonec dobré.

Horší je to kolikrát s tým naším zpěvem. Hlavně na pódiu. Potom v hromadě, už to ide faň. Aj včíl sme sa postupně rozezpívali ke slušnému výkonu. Ludé, co sa po programu rozešli, měli načisto škodu. Při písničkách, co neuměli Novovešťané sa k nám přidali Hučané. Byli tam třé. Ty, co dycky dojedů na kolách. To sů ty mladší. Ty, co majů málo přes sedmdesát. Zpívání jím ale bezesporu ide lepší, jak tá cyklistika. A to dojedů pěkně daleko. Kde my budem v jejich rokách.

Enom když spustili Lipovjané, tož sme čučali ani nedutali. Prý si před šestadvaceti rokama řekli „když zpívat tož horňácké, když horňácké tož trojhlasně. A od téj doby to furt vylepšujů. Tož, jak to má vypadat. A to jim ani nevadí, že na Horňácku sa prvéj zpívalo akorát dvojhlasně. Zpívali v devíti, ale hotové varhany. Nás sa tentokrát slézlo akorát osm. Byli sme vyplašení, jak zajícé, jak to půjde. Pomohl tom ale Jara Zajíc s ozvučením. Nakonec to tak špatné nebylo. Na naše poměry. Do Lipovjanů nám ale chybělo kromě toho jednoho chlapy eště cosi. Jejich uši a hlase. A nekeří měli aj velice zajímavé bradky.

Na zpáteční cestě už nás bylo dost. V autě pro dvacet nás jelo třicet. To sa hned udělá atmosféra. Tělo na tělo. Akorát cesta z Novéj Vsi sa zdála jakási kratší. Aj když sme za jízdy stáli. Já na jednéj noze. Ale s děvčicama z krůžku to ladilo faň. Aspoň sa zdálo.

Když sem si doma vyzůvál boty, hledím jak mám naběhlé žily na nohách. Šak néni divu. Stát na jednéj noze, krevní oběh rozpumpovaný ze slováckého trojboja. Ale jináč ohromě spokojený. Dyť sa nikom nic nestalo.

Venku sa zmrkávalo, konečně si trochu odpočinu. Doma nikoho, zkusím televizu. Opět nezklamala. Radči sem to vypl, než bych sa stekl. Přemýšlám, děcka více méně dospělé majů svoje zájmy, ale co moja. Snád je na fáře. Idu na farský dvůr a tam partija půtníků z Hostýnka opéká zbylé klobásky. Jak vzál Kamil Pavelka kytaru, zpívalo sa do půlnoci. Písničky úplně jiné, jak odpoledňa. Všelijaké, aj pro děcka. Ale také krásné. No nic, mosíme končit. Ráno idu trůbit s dechovků před kostel. Klarinet po generálce. Je přijímání. První. Svaté.

Václav Hájek