Pan Květoslav

O setkávání s lidmi 

Rád bych se ještě vrátil ke svému sloupečku z minulého týdne, který měl poněkud odstrašující název - o „krvežíznivých" psech. Pravidelní čtenáři jistě vědí, že jsem tak nazval v nadsázce novináře, protože jsem chtěl s kapkou ironie popsat jejich postavení mimo Prahu.

To postavení je totiž nezáviděníhodné, protože regionální novinář má být v mnohých představách ten, kdo píše přesně to, co mu někde z radnice nebo nějakého úřadu nadiktuje do notesu a běda, jestli se od toho odkloní - nebo dokonce projeví vlastní názor či snahu dobrat se pravdy v té které věci. Zločinem je tak už samotná otázka, směřující na něco, o čem jiní nechtějí mluvit.

Jestliže se přesto někdo rozhodne být novinářem v regionu, měl by, stejně jako jiní občané, neustále naléhat na zástupce moci, aby byli k občanům co nejvíce otevření, aby s nimi jednali na rovinu, nic ze svého rozhodování neukrývali do šuplíků ani se nescházeli na neveřejných jednáních zastupitelů - jak je například v našem regionu častým zvykem.

Replica Watches Novinář za této situace nesmí být u politiků ani úředníků oblíbený, což neznamená nechovat se k nim slušně nebo si s nimi nesednout za jeden stůl. Je řada slušných politiků či úředníků, s kterými člověk rád posedí i delší dobu. V každém takovém momentě ale musí novinář pořád myslet na to, že jeho „pánem jsou čtenáři a jeho svědomí. Nikdo jiný. Jinak ať jde dělat něco jiného.

Jestliže jsem v první půli tohoto článku psal o novináři jako o někom, kdo je otrava, přítěž, „krvelačný" pes, rád bych vám nyní, vážení čtenáři, přiblížil jinou část novinářské profese. Tato část je od té první zcela odlišná, je postavena na setkávání s „obyčejnými" lidmi, z naslouchání jim, povídání. Je to nádherná část novinářská práce, takřka každý den při ní můžete zažívat nadšení z toho, kolik je kolem nás zajímavých lidí, kolik toho dělají a s jak ohromnou chutí tak činí.

Mohl bych vám psát (a také různě píšu) o desítkách a desítkách takových setkání tady na Slovácku, jen o tomto víkendu jsem například takové lidi potkal mezi, možná byste nevěřili, myslivci a běžci. Myslivce jsem náhodně uviděl navečer v Lipově, šli zrovna z honu, nakonec jsem s nimi poseděl na jejich základně v sousední Louce. A když jsem si s nimi povídal, objevil jsem mezi nimi náhodně paní Zdeňku Čajkovou z Vracova. Řeknu vám, žasl jsem nad ní, vyprávěla mi o tom, jak má doma už léta stanici pro opuštěná a poraněná zvířata, o které se za vlastní peníze stará. Podobně jsem byl o den později šťastný z náhodné návštěvy běžeckého závodu ve Veselí nad Moravou. Vidět a mluvit s chlapíky, kteří i po šedesátce a sedmdesátce běhají, je zážitek. Nejde totiž jen o běh, ale i o jejich celkový optimistický přístup k životu.

Dovolte mi skončit poněkud provokativně. Pokud se na Slovácku chcete věnovat psaní o zajímavých lidech, musíte se vzdát jedné typické slovácké vlastnosti. Tato nepěkná vlastnost nás naučila dívat se druhému člověku až do postele nebo do talířku a zároveň nás odnaučila věci daleko podstatnější - vidět v lidech to dobré a zároveň se zajímat i o to, jak u nás vypadá správa věcí veřejných.

Radek Bartoníček
Autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz

NOVINÁŘSKÁ SETKÁNÍ. I když je mu před sedmdesát, pravidelně běhá a závodí. Květoslav Hána z Veselí nad Moravou.  Tady jsem pana Hánu vyfotil už po závodě, bylo nedělní poledne a v útulné veselské sokolovně bylo vyhlašování výsledků. Podívejte se mu do tváře, já mám pocit, že mu oči úplně svítí. A když běžel, měl ve tváři stejný výraz. Škoda, že není vidět víc jeho postava, štíhlý chlap s vypracovaným tělem, vedle něho jsem se musel za svou postavu s břichem jedině stydět. A ještě věta. Všichni běžci se k sobě chovali velmi vstřícně a srdečně, všiml jsem si, že za první místa dostávali knížky a drobnější věci - takto si představuji sport v jeho nejkrásnější a nejryzejší podobě. Rád bych se o tom pokusil napsat do lednového čísla časopisu Krajem svatého Antonínka.