Časopis "Krajem svatého Antonínka", ze kterého je tento článek, je sice ještě v prodeji, někde se doprodávají poslední kusy, přesto jsem si říkal, že ho sem na stránky dám. Myslím, že vyjadřuje jednu z podstatných věcí, proč časopis existuje, proč ho dělám a o čem se snaží psát - mimo jiné o výchově dětí, o matkách, o životě na vesnici, zpívání, vedení folklorního kroužku. Třeba vás zaujme stejně jako řadu čtenářů časopisu... RB 

Původně jsem si říkal, že vám na následující stránce popíši dvacetiletou historii dětského folklorního souboru Kameňáček z Ostrožské Lhoty - jenže, nakonec jsem se rozhodl jinak. Rád bych napsal především o ženě, která stojí u tohoto souboru od počátku až dodnes, a navíc do něj přivedla všech pět svých dětí - a některé z nich už přivádí své děti. Ona sice opakovaně protestuje, nechce, aby se o ní psalo, ale já jsem přesvědčený, že bude mít pro vás smysl vám její život přiblížit.

Jmenuje se Ludmila Hájková a v Ostrožské Lhotě prožila naprostou většinu svého dosavadního života. Potkáváme se často, občas spolu i povykládáme, ale teprve nyní si sedáme k delšímu povídání. Máme mluvit o Kameňáčku, ale mně to stejně nedá, abych se nezeptal na něco, kvůli čemu tuto ženu obdivuji: Jak to jen udělala, že dokázala vychovat všech pět svých dětí tak, aby všechny měly vztah k folklóru, lidovým tradicím i víře? Co člověk musí udělat, aby se mu něco takového podařilo? Povídáme si nad touto otázkou dlouho, slyším od ní řadu zajímavých názorů, ale nakonec vybírám následující.

Až kolem pětadvaceti jsem na řadu věcí přišla

„Nechci dávat nikomu rady, ale myslím si, že nejdůležitější je, aby rodiče neměli na prvním místě sebe, ale své děti," slyším mimo jiné. „Rodiče by se měli ze všeho nejvíce zaměřit na své děti, aby z nich vychovali dobré lidi, měli by maximálně podpořit jejich vrozené nadání na různé věci. Každé dítě má na něco nadání," pokračuje ve svém povídání.

Když to vezmeme na příkladu Kameňáčku nebo jiných kroužků, kam děti chodí, považuje Ludmila Hájková za velmi důležité, aby se rodiče chodili na své děti dívat. „Vždycky, když naše děcka někde vystupovala, všeho jsme nechali a s výjimkou povinností jsme se jeli podívat. Já vím, že rodiče bývají unavení nebo mívají své koníčky, ale toto je velmi důležité, když mají děcka nějaké koníčky, musí tím žít celá rodina," podotýká.

Její život přitom nebyl zpočátku nijak jednoduchý, brzy se s prvním manželem rozvedla, a to přesto, že měli spolu dvě holky. Potkala druhého muže, se kterým je - podle mého přesvědčení - šťastná. „Ve dvaceti jsem se právě hodně starala o sebe, nerozuměli jsme si s manželem a řekli si, že jestliže nemusíme být spolu, tak nebuďme. Až kolem pětadvaceti jsem na řadu věcí přišla," vzpomíná otevřeně na dávnou dobu. „Opět jsem v sobě objevila víru, která mě myšlením posunula hodně dopředu. Pochopila jsem, že je hlavně důležité dělat něco pro druhých. A když jsem to dělat začala, poznávala jsem, jak to člověka obohatí, a jak se mu to postupně krásně vrací."

Máme úctu k tomu, co prožili naši předci

Lhotský dětský folklorní soubor Kameňáček založila v roce 1988 společně s dnešním tanečníkem Old Stars Hradišťanu Josefem Dobřeckým. Ve Lhotě sice existoval dospělý folklor, ale hrozilo nebezpečí, že brzy bude chybět mládí.

„Vůbec nic jsem od vzniku Kameňáčku nečekala, nešlo nám o to, že by děcka budovala nějakou kariéru," upozorňuje, když se naše řeč stočila právě k nejmladšímu folklóru na vesnici. Ludmila Hájková několikrát opakuje, že jí ze všeho nejvíce jde o to, aby se děti věnovaly lidovým tradicím, aby porozuměly písničkám, které zpívají. „Nikdy jsme nikoho neodmítali s tím, že neumí třeba zpívat. Mně ani nejde o to, jestli budeme mít úspěch někde jinde. My žijeme tady ve Lhotě a já jsem vždycky chtěla, aby se tady folklor rozrůstal a prorůstal místním životem."

Pokud byste dění v Ostrožské Lhotě poznali více, určitě byste viděli, že úsilí Ludmily Hájkové i dalších má svůj hluboký smysl. Díky Kameňáčku i dospělému Háječku je život v obci mnohem zajímavější, v dětech, které Kameňáčkem prošly, zůstává určitě vztah k muzice i tradicím zakotvený a projevuje se v dobrém v mnoha činnostech. „Považuji za velice důležité, aby byl místní folklór živý, je potřebné, abychom pravidelně udržovali různé tradice. Někdy to není jednoduché, ale my jsme nositelé tradic a musíme o to usilovat."

Toto usilování má různou podobu. Snad nejviditelnější je pořádání hodů s právem, které se ve Lhotě uskutečňují každý druhý rok a patří k největším v okolí. Ale nejde „jen" o hody, Ludmila Hájková bojovala i se členy folklorního souboru Háječek proti zbourání lhotského staršího domku. Kromě jiného obešli všechny lhotské rodiny a sesbírali přes 500 hlasů za zachování tohoto domku. Za pomoci evropských peněz a Mikroregionu Ostrožsko vznikl památkový domek, ve kterém se mohou například děti dozvědět hodně o životě svých předků. A právě v tomto domku se lhotští folkloristé snaží udržovat i některé zvyky.

„Máme úctu k tomu, co naši předci prožili, jejich tradice vycházely z jejich života, oni nedělali žádné zbytečnosti. Odráží se to například v jejich písničkách. Který vědec by dokázal dát například do dvou veršů v písničce tolik pravdy ze života?" říká Ludmila Hájková.

Nadále se chce Kameňáčku věnovat, scházet se s dětmi, učit je tradicím. Velké pomocnice má v mladých holkách, bývalých členkách Kameňáčku, své dceři Zdeňce a také Pavle Páčové a Petře Janásové. Za dvacet let činnosti Kameňáčku bylo pochopitelně mnoho dalších lidí, díky kterým folklór ve Lhotě žije. O některých jsem se už dříve v časopisu zmiňoval, o dalších se zmíním později.

Všechny děti jsou moje

Rád bych ale vzpomněl cimbálovou muziku s primáškou Ivanou Vlkovou, vedoucí lhotské mateřské školy, která sedmnáct let cimbálovce primášovala a několik let do Lhoty za Kameňáčkem jezdila. A ještě některé členy cimbálovky - Kamila a Miroslava Pavelkovi, Jaroslava Strnada a také dcery a syna paní Hájkové.

Rád bych ještě dodal: všechny její děti hrají na nějaký hudební nástroj. „Myslím, že hudební vzdělání patří k základnímu vzdělání člověka. Samozřejmě, včetně tance a zpěvu," slyším od ní k této věci.

Co zmínit nakonec? Měl bych se zmínit ještě o vlastnosti, která podle mě má také podíl na tom, že se Ludmile Hájkové podařilo své děti vychovat a dvacet let udržet Kameňáček. Jde o její určitou razantnost, přísnost, tvrdohlavost. Ta může přinášet různé potíže, ale především má své dobré plody - pokud je doprovázena láskou k dětem. A tuto lásku má Ludmila Hájková v sobě.

Jestliže dětem v Kameňáčku před vánočním loučením říkala, že se jí bude stýskat, na sto procent jsem jí věřil. A věřím jí také tuto větu: „Všechny děti v Kameňáčku považuji za své děti."

RB