Protože se tady na webu hodně věnuji lidové muzice i festivalům jako je například folklorní Strážnice, dávám sem na web zajímavý příspěvek, který napsal do Lidových novin Břetislav Rychlík. Příspěvek jsem stáhl z internetových stránek Lidových novin s názvem www.lidovky.cz, článek je prosím TADY.

Moc slov k němu osobně psát nebudu, vzhledem k titulku i k tomu, že vím o jeho některých kritických připomínkách k festivalu ve Strážnici i k Horňákým slavnostem, byl jsem trošku překvapený tím, že jeho psaní v novinách až tolik kritické ani konkrétní není, dokonce bych řekl, že titulek nevyjadřuje podstatu celého článku. Za přečtení ale článek rozhodně stojí.

Na pořádnou debatu či polemiku kolem folklorního festivalu ve Strážníci, Horňáckým slavnostem i k jiným podobným akcím si budeme muset asi počkat. Možná se takové debaty ale nikdy nedočkáme, protože ve "folkloru" se všichni znají, chválí a společně drží kolem krku - samozřejmě přátelsky :) 

RB 

Strážnické nebe zakaboněné

„To všecko už skončilo a to, co ostalo, je metafyzika," řekl mi před lety na Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou Ludvík Vaculík.

V očích se mu leskly slzy.

Mívám takové stavy na folklorních festivalech často. Za tři dny strážnického festivalu zažije člověk tolik intenzivních citových zásahů do srdce a do duše, kolik v nějaké průměrné působící kulturní instituci nebo mizerném divadle nezískáte za celý rok. Těžko to vysvětlovat někomu, kdo má k lidové kultuře odpor či předsudek, že lidová písnička je něco, co snad vymysleli komunisti. Ti, jak známo, nic vymyslet neumí, jenom ukrást a zneužít.

Festival vznikl v roce 1946 ze silných vlasteneckých pohnutek po devastaci národa a kultury během německé okupace. To, že má letos pětašedesátý ročník, svědčí o síle vize jeho zakladatelů. V knize Živá píseň Vladimíra Úlehly, fyziologa rostlin, etnografa a filozofa, je fotografie: Národopisné slavnosti ve Strážnici 1946. Profesor Úlehla se strážnickými hudci. V jejich čele kráčí mladičký Slávek Volavý.

Úlehla byl vizionář, o Strážnici, městě svého mládí, psal jako o „zvláštním selském městě s velkou tradicí a pestrými dějinami, kde se mnohonásobně více písní přetavilo a spotřebovalo než na vsi...". O lidové písni uvažoval jako o „útvaru velmi osobitém, na určitý způsob života navyklém, jako pták, motýl, rostlina...".

Co teď s tím my, lidé 21. století, kteří se dojímáme na tesknou krásou písní či zvyků, popisujících jevy, s nimiž nemáme mnohdy pražádnou osobní zkušenost? Vždyť ani na vojnu už se nerukuje, a tady husaři nasedají na koníčka, šabličky se blýskají, mamičky se loučí, vojna na obzoru, Belegrad, Belegrad, turecké pomezí... Kdo žne srpem žitečko, orá s volky, zatočí se v huménku s vraným koněm?

Mikrofon na lískovém proutku

A přesto je v oblasti jihovýchodní Moravy největší nárůst mladých lidových muzik na světě, tvrdí osmaosmdesátiletá folklorní legenda Jaromír Nečas, který ve Strážnici obdržel Cenu ministerstva kultury v oboru tradiční lidové kultury a folkloru.

Ví, o čem mluví, kromě prvních dvou ročníků ve Strážnici nikdy nechyběl: „Na ten první jsem nešel, říkal jsem si, že Strážnici znám, co by mi tam ukazovali, další rok jsem odjel z nešťastné lásky do Anglie... Ale pak jsme si dělili se Slávkem Volavým práci, Úlehla se druhého ročníku nedožil, a tak Volavý organizoval festival, já natáčení a přenosy brněnským rozhlasem. Natáčel jsem a vysílal všecko, co se dalo poslouchat."

Písničkář Vladimír Merta vzpomíná, jak nad ránem ve Strážnici stojí Nečas a natáčí, na lískovém proutku má přivázaný erární mikrofon (nečasofon) a chytá tu divokou lidovou píseň, onoho ptáka v letu.

Léta dělal programy ve Strážnici, které měly hlavu i srdce, obklopoval se mladými lidmi, provokoval. Jaromír Nečas je ročník 1922, jako ta svatá trojice stylotvorných moravských primášů: hradišťský Jaromír Staněk, kyjovský Jura Petrů starší a strážnický Vítěslav Volavý. Všichni už jsou po smrti.

„Když mi bylo osmdesát roků, vjel do areálu strážnického skanzenu starý pohřební vůz tažený koňmi. Lidi na něho nasedali, já jsem také přemýšlel, že se svezu, pak jsem to nějak nestihnul, a tak jsem tady zůstal," pravil k ministru Riedlbauchovi, který se přiznal k tomu, že rozhlasové pořady Jaromíra Nečase nadšeně poslouchal.

Letošními branami Strážnice (což není klišé, Strážnice má dvě městské brány, veselskou a skalickou) prošlo dvacet tisíc lidí. Je to zvláštní, přitom zážitky z festivalu jsou povahy výsostně intimní. Co je největší smysl Strážnice, ptám se etnografa a gajdoše Pavla Popelky: potkávat kamarády, odpoví šibalsky. Tím se nemyslí jenom prozpívané noci, ale přátele potkáváme účinkující v programech, že ano.

Takže na velkých amfiteátrech nebo v živém terénu. „Strážnický skanzen? To je ideální místo. Během festivalu se tam můžeš od pátku do neděle usadit a naprosto to člověka naplní," poznamenal před lety hudebník Jiří Plocek. Když městem projde, protančí, prozpívá průvod desítek souborů z celé republiky, nadšeně vítaných slovenských skupin či exotických zahraničních grup, člověk si uvědomí smysl prapůvodního slova folklor, jako paměti lidu, oné samoobslužné kultury.

Jak se nabíhá na vidle

Pokud není člověk tupec, pěstuje cit pro nuance, záchvěvy duše, ale i odpovědnost. Podívejte se na život a vztahy ve vesnicích, které nejsou folklorní vymýtinou, jak to označuje redaktor a cimbalista Jan Rokyta. Ty desítky obětavců v programové radě Strážnického festivalu a jejich spolupracovníci v souborech jsou toho důkazem. A pokud jde o to nečasovské provokování, jsem si jist, že kvalitě festivalu nepřispívá dlouholetá bolest jisté části folkloristů, kterou charakterizuje slovo zviditelnění. Což není nic jiného než snaha zkomercializovat lidovou kulturu v domnění, že snad přitáhne víc lidí.

Opak je pravdou. Nabíhání na vidle komerčního vkusu lidovou kulturu pohřbívá. Je to nezakrývané ego nebo mindrák, který je krátkozraký. Lidé, kteří mají talent od Pána Boha, že by je člověk objal a políbil, když zahrají nebo zazpívají, se nemusí zviditelňovat. A račte prominout, o jakém zviditelnění mluvíme v pořadech, jež jsou režijně i autorsky zcela formální, kde veškerá invence spočívá v tom, že někdo přijde zleva a odejde doprava? Tomu říkal nebožtík Peter Scherhaufer, režisér Divadla Husa na provázku, že je pak všechno jedno. Může se to jmenovat „tlačenka v hrncu nebo čabajka na plotě".

To je jev, který by potřeboval ozdravení. Protože Strážnice (stejně jako Velká nad Veličkou, Kyjov...) má obrovskou sílu. Jako ten mládenec, který pozdvihne nebe, aby převedl svoji milou přes kopce. Jinak se dá zabloudit nebo spadnout do dolin, odkud se těžko dostává na horu.

Břetislav Rychlík, Lidové noviny